Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na nové NIGHTWISH jsem se těšil a současně jsem se jich i obával. Během turné Imaginaerum World Tour (2012-2013) byla odejita Anette Olzon a nahradila jí Floor Jansen, které se od fanoušků dostalo vřelého přijetí. Floor patří mezi nejkvalitnější metalové zpěvačky současnosti. Po rozpadu AFTER FOREVER zůstala na volné noze a čas si krátila ve svém projektu REVAMP a různými hostovačkami. Už během turné se objevovala četná videa, kde byly slyšet s přehledem odzpívané Tarjiny skladby (což byla největší slabost Anette, přestože její písně byly v podstatě v pořádku). Flétnista Troy Donockley, který s kapelou spolupracoval od roku 2007, se během zmíněného turné rovněž stal stálým členem. Troy je tak trochu všeuměl a obsáhlejší informace najdete na jeho stránkách. V létě 2014 kapelu (zřejmě dočasně) opustil kvůli těžké insomnii bubeník Jukka Nevalainen a pro album a následné turné jej nahradil Kai Hahto (WINTERSUN).
V NIGHTWISH se sešla v rámci žánru pomalu „all-star“ sestava a očekávání tak byla vysoká. Není divu, že Tuomas chtěl kout železo, dokud je žhavé. Jenže obklopit se kvalitními spoluhráči a ukovat kvalitní materiál jsou dvě odlišné věci. „Imaginaerum“ nebylo špatné, ale obsahovalo až příliš mnoho vaty, a tak byly na místě obavy, jestli se záhy po skončeném celosvětovém turné dokáže dát dohromady dostatečně kvalitní materiál. Bohužel to byly obavy oprávněné. Nové album je ve všech ohledech skvěle udělané, jenže mu něco chybí. Novým NIGHTWISH jako by chyběli právě ti NIGHTWISH.
Z alba je cítit nenásilná inspirace irskou lidovou hudbou. Po cirkusovém či romantickém patosu z dob minulých je to příjemné osvěžení tvorby. Rozjezd je v mantinelech, které si kapela vytyčila již dávno a „Shudder Before The Beautiful“ není vysloveně hitem, žádnou ostudu nedělá. „Weak Fantasy“ je už slabší a s touto skladbou nové album začíná poodkrývat svou chatrnost. Veškeré momenty jsou v pořádku, slušné melodie, bohaté aranže, jenže to nějak nefunguje. Je to jako s top-modelkou nebo ženskou hrdinkou počítačové hry. Každý jednotlivý detail tváře je dokonalý, tvar očí, nosu, rtů, vlasy. Jenže výsledný obraz postrádá zajímavost a charisma.
„Élan“ byl nasazen jako první singl z aktuální desky. Je to příjemná melodická skladba, která sice neví, kdy přestat se svým refrénem, ale jinak fungovala jako dobré lákadlo na novinku (hlavně ve smyslu: „Prima, že tohle vypustili jako singl, dále nás čeká jen našlapaný materiál.“). Poté nahrávka pokračuje přesně jako s „Weak Fantasy“, známé postupy a necudná sebe-inspirace v nové úpravě, ale stále tomu chybí nějaký klíčový moment.
S „My Walden“ začíná zajímavější část alba, která pokračuje až k „Alpenglow“. V „My Walden“ dostane charakteristická hudba téhle sestavy nádech irských lidovek a s titulní „Endless Forms Most Beautiful“ se blýsknou klasičtí NIGHTWISH ve své zřejmě nejlepší skladbě na albu. Předpolední instrumentálka je vcelku zbytečný vycpávkový materiál. Závěrečná mega-dlouhá „The Greatest Show On Earth“ konečně předvede duet Floor a Marka v plné síle, současně tam vyplují na povrch velmi pěkné melodie a zajímavé momenty. Vysekat z ní ty nejlepší momenty do kratší stopáže, měli bychom velmi silný kousek pro koncertní pódia, takhle to poněkud vyšumí do prázdna.
Po celou stopáž však pátrám po tom, kde je ta Floor Jansen z AFTER FOREVER? Ta ženská má na mnohem víc, než kolik je jí přisouzeno na „Endless Forms Most Beautiful“. Anette odešla z osobních důvodů (nemoc a těhotenství možná jen posloužila jako záminka, protože jí fanoušci jako náhradu za Tarju nikdy úplně nepřijali a to si kapelník dokáže v eurech spočítat). Jenže tohle album by Anette s klidem odzpívala. Na stávající materiál Tuomas Floor Jansen vlastně ani nepotřeboval. On už nepotřebuje ani Marka Hietalu (přesněji jeho hlasivky), protože je tam slyšet minimálně. Kde je Marko, který „Once“ nakopnul o úroveň výš?
Tematicky se album točí okolo evoluce. Tuomas se nechal inspirovat dílem Charlese Darwina (odtud název alba) a Richarda Dawkinse (který na albu hostuje coby vypravěč). Texty jsou takové hezky kouzelné, fantastické a ekologicky idealistické. S dílem Dawkinse to sice moc velkou spojitost nemá, ale to není v hudebním kontextu podstatné. (S Dawkinsem by si ostatně mohli naběhnout na americkém trhu, kde je tento biolog mezi věřící většinou obyvatelstva značně nepopulární pro své nekompromisní a útočné ateistické postoje.)
„Novým NIGHTWISH se nedá v podstatě nic vytknout, jenže jsou jako porno bez výstřiku.“ Tak album shrnul redakční kolega Louža a já s jeho přisprostlým komentářem vesměs souhlasím. Celé je to povedené, do puntíku dotažené, jenže tomu chybí „Wish I had An Angel“, „Ever Dream“ nebo „Wishmaster.“.
V kontextu scény mírný nadprůměr, v kontextu diskografie slabší nahrávka. Poslouchá se velmi dobře a těžko se tomu dá vytknout něco konkrétního, jenže postrádá nějaký zásadní moment, chytlavou melodii, hitový potenciál. „Endless Forms Most Beautiful“ je dobře odvedená práce profesionálních hudebníků.
1. Shudder Before The Beautiful
2. Weak Fantasy
3. Élan
4. Yours Is An Empty Hope
5. Our Decades In The Sun
6. My Walden
7. Endless Forms Most Beautiful
8. Edema Ruh
9. Alpenglow
10. The Eyes Of Sharbat Gula
11. The Greatest Show On Earth
Musel bych jen opakovat slova velkého filozofa kovu Louži a přesně mířené údery kolegy "trolobijce" Manatara. Z nové desky NIGHTWISH neteče krev, pot, ani to semeno. Je to sterilní, příjemně ozvučená (metal s dynamikou, to je dneska div světa) a výpravná čítanka klišé, které z téhle kapely udělaly legendu. Bohužel z té trochy irských rytmů už člověk dávno záchvat euforie nedostane. Musím se připojit i k názoru, že Floor zní naprosto nevýrazně, jako další sytá barva v Tuomasově fantasy spořiči obrazovky, přitom několikrát je slyšet, že tahle statná diva má koule, kterými by klidně nechala zapomenout na eskymácké operní halekání Tarji. "Endless Forms Most Beatiful" je taková pěkná hudební tapeta - zpočátku několika výraznými motivy upoutá, ale záhy si jí přestávám všímat. Osobně si vůbec nejsem jistý, jestli Holopainen pod svým cylindrem ještě něco jiného, než továrnu na osvědčené hudební šablony.
30. března 2015
Hooya
5,5 / 10
„Endless Forms Most Beautiful“ je přímým následovníkem předchozího „Imaginaera“ se všemi plusy a zápory. Opět slibný úvod střídá schizofrenní prostředek, kde se dobré záblesky střídají s vatou, aby NIGHTWISH nedůstojně završili album nudnou přebujelou megalomancí podobně jako před čtyřmi lety. Tuomas nesplnil sliby o tom, že nová deska bude kytarová, nejtvrdší v historii a že orchestrace bude jen kořením. Dochucuje se totiž opět Emppuho kytarovou prací, hlavní ingrediencí zůstává orchestrální masa, válcující vokální práci Floor, která svým sterilním přednesem představuje největší zklamání desky. Zpívá bez emocí, bez výraznějšího zápalu, navíc s nevýraznou pěveckou linkou na svých bedrech. I s ní jsou NIGHTWISH již zcela vyčichlí, nezajímaví a ryze průměrní.
29. března 2015
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
willis
5 / 10
ale jo, jako kulisa k nějaké jiné činnosti, třeba usínání ok. Nightwish jsou pro mě kapelou jedné desky (Oceanborn).
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.